III. Kapitola-Akademie Stříbrného oka

Jsem tu po delší odmlce znova, omlouvám se že jsem byla tak neproduktivní, ale když není inspirace, tak prostě není. Dala jsem vám sice své slovo že další kapitola přibude do tří dní, ale zkrátka jsem měla frmol. Vím, o víkendu ten frmol moc nebývá, ale to ještě neznáte naši rodinu (buďte rádi :-D). Tak abych to tedy neprodlužovala, tady ji máte, přeji pěkné čtení.

III. Kapitola

Chtěla jsem ještě rychle popadnout mobil a někomu zatelefonovat, ale vzhledem k tomu, že se mě právě nadsvětelnou rychlostí snažil zabít nějaký duch, to asi nebyl ten nejlepší nápad. Odskočila jsem od okna, protože zavírat ho by asi nemělo moc velký smysl (ha-ha). Chtěla jsem se bránit, čímkoli, protože mi přišlo dost stupidní bránit se proti duchovi růžencem. Nejsem katolička, či co. Vzhledem k tomu, že každý budoucí Archivář ovládá trochu magie, hned mě napadlo že bych ji mohla použít. Ale jak chcete použít levitaci cizího předmětu a lehkou pyromanii na ducha?! Kdybych proti němu poslala nějaký předmět, proletěl by jím a zapálit asi půjde těžko. Ještě přišla v úvahu jedna možnost, a to utéct. Jenže to mi zase nedovolovala má proklatá hrdost, k čertu s ní! Nezbývá mi než napřáhnout ruku s křížkem a čekat co se s duchem stane. Existují vlastně jen pro jeden důvod. Aby člověka posedli. Když se posedlý člověk ihned nezabije, začne postupně přicházet o rozum, až nakonec zemře. Nechci umřít takovou smrtí. Napřáhla jsem tedy ruku, a čekala co je bude dít. Jakmile mi duch proplul rukou, ucítila jsem ostré, ledové mravenčení na předloktí. Takže křížek nezabral. Rychle jsem ho pustila, až s cinkotem dopadl na zem, a chystala se zavolat o pomoc, ale jakmile jsem otevřela pusu, duch se smrskl a vletěl mi do krku. Následujících pár minut nikdy v životě nezapomenu. Ledový strach mi svíral hrdlo, hrudní koš a nakonec i žaludek. Odporný chlad se mi vlil do krve a proudil celým mým tělem. Byla mi zima a cítila jsem se jaksi... vysušená. Znala jsem to. Duch se začal zabydlovat v těle hostitele. Tenhle proces málokterý člověk dokáže přežít, protože je to příšerně bolestivé. Jakmile jsem myšlenku dokončila, útroby mi sevřel bodavý třas který jsem začala cítit v celém těle. Jako by se mi do těla zabodávaly tisíce jehliček. Klesla jsem na kolena a neúprosně lapala po dechu. Začal se mi odkysličovat mozek a já se svalila na bok s hlasitým žuchnutím. Byla to příšerná bolest. Najednou jsem zaslechla slboučké cvaknutí dveří, v mukách která mi vířila myšlení jsem okolní svět vnímala jen okrajově, a přesto mi z toho třeštila. Jakoby z dálky jsem slyšela jak někdo volá mé jméno. Mé tělo se třáslo, ale tentokrát to nebyla vina toho ducha, někdo mi cloumal rameny a to mi vyvolávalo ještě větší bolesti. Když jsem byla převalena na záda, před očima se mi objevil značně rozostřený obličej. Možná mužský...? Naposledy se mi udělalo špatně od žaludku a pak se mi svět rozlil v jednolitou, černou skvrnu.

Ostře žluté světlo se mi zapíchlo do očí, až jsem je musela přivřít. Ležela jsem ve svém žlutě vymalovaném pokoji, to jsem poznala podle plakátu na stropě. Náležel skupině Trading Yesterday, taky mi dalo práci ho tam přilepit. Ale... něco mi tu nesedělo. Jak je ksakru možný že nejsem mrtvá?! Vždyť jsem byla posedlá, proudilo mi hlavou. Šíleně mě sice bolelo celé tělo, ale byla to spíš jen tréninková bolest z hodiny tělesné výchovy. Opatrně jsem se zvedla na loktech a celý svět se se mnou zatočil. Zavřela jsem oči, až se mi před nimi udělaly mžitky. Něčí ruce mě okamžitě začaly tlačit zpět. "Lež, hlavně se nehejbej, mohlo by se ti něco stát." Byl to Jamesův hlas. Co ten tu dělá? Přes jeho pokusy mě zatlačit zpátky jsem se snažila zvednout. Ale James byl silný. Se svými světlě hnědými vlasy a jemnými rysy obličeje vypadal křehce, ale přesto měl sílu takovou, že byste to do něj neřekli. No, když si vzal tričko bez rukávů, odhalující svalnaté ruce, tak byste to řekli, ale i tak...

Bez problémů mě zatlačil zpět do postele, až jsem podrážděně zavrčela. Tak moc jsem sebou házela, že na mě James nalehl vlastním tělem. Zamračila jsem se na něj a čelila jeho výmluvnému pohledu, doprovázenému samolibým úsměvem. Uvědomila jsem si jak je blízko, a jeho úsměv se začal vytrácet. Pomalu se přibližoval svým obličejem k tomu mému a já... jsem bleskově vyprostila svou ruku z jeho kamenného sevření a polochtala ho na krku. Rychle se stáhl a začal se chechtat. Využila jsem momentálního vítězství a vyskočila z postele. Zatočila se mi hlava a před očima se mi udělalo bílo, ale nějak jsem to zvládla. Za mnou se ozvalo rezignované povzdechnutí. "No dobře, nějak jsem si za tu dobu zvyknul že tě nezkrotím, ale zkus se ohleduplně chovat alespoň ke svému zdraví." Ušklíbla jsem se a sedla si k psacímu stolu, čelem k Jamesovi. Bolelo mě celé tělo, ale přesto jsem nebrala ohledy na jeho pokusy mi zajistit bezpečí. Bylo to od něj milé, a přátelské, ale k tomu přátelství z jeho strany jsem vám už řekla. "Co je za den?" Zeptala jsem se a promnula si spánky. "Včera v noci tě posednul ten duch. Je půl desátý ráno. Teda, ráno zrovna ne, ale víš jak to myslím." Zhrozila jsem se. "Půl desátý?!!! Kristepane, Merchentová mě zabije!" James se kupodivu znovu zachechtal svým typickým, štěkavým smíchem až mu zaslzely oči. "Kristapána Mishel, já ti řeknu že tě posednul duch a ty se staráš jestli jsi nepřišla pozdě? To můžeš udělat vážně jenom ty." Zamračeně jsem zavrtěla hlavou a prudce vyskočila ze židle. Musela jsem se převléct, i když jsem se na nějakou misi vůbec necítila. Copak špičkoví agenti se také omlouvají tím že je posednul duch? No, počkat... Tíha celé situace na mě dolehla plnou silou. Zapotácela jsem se na místě a přiložila si ruku k čelu. Když mě posedl duch, neměla bych být... živá. "Co se stalo?" Zeptala jsem se Jamese a ten svraštil obočí. "Vlastně přesně nevíme. Prostě... našel jsem tě v pokoji jak probíhá proces zabydlování, a zavolal jsem ředitelku která přiběhla s doktorkou Doreenovou. Jen co tě položili na postel, objevil se takový modrý pablesk a... ten duch z tebe vyletěl jak kdybychom na něj šli s mačetou. Nikomu to není jasné, ale ředitelka a nakonec i doktorka Doreenová tě uznali za způsobilou k vykonání mise." Zmateně jsem přikývla a za okamžik ho vypakovala s díky z pokoje. Oblečená do černé, vyztužené soupravy oblečení jsem se vydala na náměstí před kolejí.