II. Kapitola - Akademie Stříbrného oka

Nazdáááár lidííííí!!!! Jsem tady zase, a nemusíte s všímat mé rozverné nálady, mám zkrátka dobrý den. Jak jste si v nadpisu jistě všimli, mám tu novou kapitolu ASO (Akademie Stříbrného oka, odteď budu používat tuhle zkratku). Snad vás to potěší, včera v noci jsem si na ní mákla. Nechci nic slibovat, protože když něco slíbím, tak to zpravidla nedodržím. :-) To je prostě moje nezaměnotelná povaha. Tak, jelikož nechci nic slibovat, musí vám stačit ujištění, že do tří dnů by měla přibýt další kapča. Jinak chci moc pochválit Vicky, za skvělou kapitolu k JS, moc se mi líbila. :-D  Tak ať už vás nenapínám, tady je kapča.

II. Kapitola

Než odešla ze třídy, věnovala mi Jessica váhavý pohled. Naznačila jsem jí že budu v pořádku, a otočila se na slečnu Merchentovou. "Jistě." Oznámila jsem jí, a následovala ji přes vylidněnou chodbu do její kanceláře. Bylo to tu... neosobní. Přesně jako ona. Na bílých zdech nevisely žádné fotografie, pracovní stůl obýval pouze starý počítač, papírové desky a černý hrnek s tužkami. Židle byla kovová, s bílou podložkou a před stolem stálo nízké, ošoupané křesílko. Asi pro provinilé studenty. Merchentová mi pokynula abych si sedla do křesla a sama se posadila za stůl. Prsty jsem svírala okraje opěrek křesla, připadala jsem si jako u výslechu. Merchentová si posunula brýle víc nahoru a otevřela papírové desky položené na stole. Teprve teď jsem si všimla že na nich stojí mé jméno. Mishel Rebecca Valuegannová...

„Slečno Valuegannová, vaše výsledky jsou více než uspokojivé. Rozhodla jsem se učinit riskantní krok. Nicméně nutný. Vyšleme vás na vaši první misi.“ Překvapením jsem málem spolkla svůj vlastní jazyk. CO?! Chtělo se mi zařvat, ale místo toho jsem byla potichu jako ryba. Merchentová si mé mlčení vyložila zjevně jako pokyn k tomu aby pokračovala. A tak pokračovala. „Jistě jste si všimla, že pan profesor Callivan nepřišel již několik dní,“ Jo, to jsem si všimla, proč bych jinak dneska boxovala do Stelly? „Speciální, již vystudovaní agenti mají podezření, že ho unesli démoni druhého stupně, jenže většina z nich má příliš práce v Austrálii, řádili tam upíři a oni musí napravit škody, takže nemáme dostatečné množství pro záchrannou misi. Paní ředitelka proto navrhla, že bychom mohli naverbovat některé naše zdatné studenty, a vy jste jednou z nich.“ Radši jsem zavřela pusu, jinak by mi čelist spadla až na zem. Za zdi akademie nemohl NIKDO kromě učitelů. Žili jsme na místní koleji, svět tam venku byl... nepoznaný. Bez rozkazu jsme se z téhle díry nemohli ani hnout. Merchentová si sundala brýle a začala je nepřítomně čistit bílým kapesníkem, vytaženým z šuplíku. "Mám o vás starost, tam venku se může stát cokoliv, a vy ještě nejste dostatečně připraveni. Ale je to přání paní ředitelky, a..." Povzdychla si a prudce položila brýle na stůl. "Však ji znáš Mishel. Já jen doufám že se vám nic nestane. Z vaší třídy už nikdo jiný nepůjde, přidá se k vám jen jeden student z nižšího ročníku a tři z vyššího. Zítra v osm hodin ráno buď před budovou koleje, věci co budete potřebovat vám předají agenti. Teď už můžeš jít." Celá zaražená jsem se zvedla z křesla a vypotácela se ke dveřím. "A Mishel!" Zvolala na mě ještě Merchentová a já se otočila. "Buď opatrná." Strnule jsem přikývla a vypadla na chodbu. Tak za a, Merchentová mi nikdy neřekla jinak než 'slečno Valuegannová', a za b, nikdo ze studentů za celou historii akademie neopustil její ochranný prostor před vystudováním. A být první se mi nikdy nelíbilo. Pořád zaražená jsem se vydala přes školní pozemek směrem ke kolejím vyššího kampusu. Jakmile za mnou zapadly dveře, shodila jsem tašku z ramen a vrhla se k šuplíku s mobilem polepeným halloweenskými samolepkami. Vytočila jsem Jessičino číslo a vše jí oznámila. Byla vyjevená, a hned mi dala najevo podporu, než jsem skončila hovor, nezapoměla mě upozornit abych na sebe byla opatrná. Chvilku jsem váhala jestli to dát vědět i Jamesovi, ale nakonec jsem jeho číslo vytočila. "Co potřebuješ vílo?" Zavrkal do sluchátka a mě v tu chvíli došlo, že mě má vážně rád, asi mu ublíží když odjedu... Nemám na výběr, prostě musím. Oznámila jsem si v duchu a nadechla se. "Nejsem víla, spíš něco jako Lara Croft. Zítra... odjíždím na svou první misi." Na druhém konci se ozvalo ticho, přerušované pravidelným dýcháním. "Co? Kam?" Tak přesně tuhle otázku jsem čekala. "To ještě nevím, oznámí nám to až zítra, ale od té doby už se asi neuvidíme, tak tě chci pozdravit." Ozval nervózní, trhaný smích. "Co já si bez tebe počnu princezno? Co když mě omámí nějaká jiná?" Usmála jsem se jeho spontánnosti. "Tak tě omámí, budu jí za to líbat ruce." Opět se zasmál a naoko (spíš naucho) ublíženě se ohradil. "Zlatíčko teď jsi ranila mé křehké mužské ego." Vyprskla jsem smíchy a narážku mu vrátila. "Ego? To se z toho ještě otřepe, ale co teprve tvá mužská ješitnost? Ta na tom bude hůř co?" Zbytek hovoru pokračoval v takto odlehčeném duchu, a já už jsem byla zase ta uvolněná, vyrovnaná Mishel Valuegannová. Když jsem ukončila hovor, mrkla jsem se na hodinky. To už je sedm?! Blesklo mi hlavou a protočila jsem nad sebou oči. To jsem celá já, u telefonu vydržím hodiny. Zamířila jsem k miniledničce a vytáhla ovocný jogurt, mou skromnou večeři. O pár minutek později už jsem seděla na posteli, na kolenou notebook a olizovala lžičku umatlanou od jogurtu. Už jen dodělám prezentaci o bojových stylech a můžu si jít lehnout, pomyslela jsem si ale vzápětí si uvědomila že ještě nemám dodělaný úkol z anatomie. Málem jsem mrskla notebookem přes celý pokoj, jak jsem byla vzteklá. To sis na to nemohla vzpomenout dřív, huso hloupá?! Zaklela jsem v duchu a protřela si narudlé oči. Ráno budu vypadat jako angorský králík. Když jsem dokončila prezentaci, zaklapla jsem notebook a otevřela okno. Opřená o parapet jsem se vykláněla ven a nechala si do obličeje proudit poryvy vzduchu. Otevřela jsem oči. Z mého pokoje byl výhled do sadu zahrady. Pod jednou jabloní se něco mihlo. Vyklonila jsem se víc a zaostřila na teď zřetelnější postavu pod stromem. Ach můj bože... Byl to duch. V mysli jsem si promítla všechno co jsme o nich brali. Jsou citliví na světlo, takže by mi neměl nic udělat když jsem v osvětlené místnosti. Můžou volně procházet zdmi a jakýmkoli pevným předmětem. Pokud je jim to umožněno, dokážou posednout člověka, toho jsem se bála nejvíc. Posednutý člověk musí být neprodleně zabit. Nepřežijí střet se stříbrem. Vrhla jsem se ke své šperkovnici a vytáhla jedinou stříbrnou věc co jsem vlastnila. Jaká ironie, byl to křížek růžence. V ten momen se šedavá, mihotavá skvrna pohnula směrem k mému oknu. Tomuhle duchovi zjevně světlo nevadí.

Snad se líbí :-D 

Tallien Moon Elliot.