III.
Kapitola
Chtěla
jsem ještě rychle popadnout mobil a někomu zatelefonovat, ale
vzhledem k tomu, že se mě právě nadsvětelnou rychlostí snažil
zabít nějaký duch, to asi nebyl ten nejlepší nápad. Odskočila
jsem od okna, protože zavírat ho by asi nemělo moc velký smysl
(ha-ha). Chtěla jsem se bránit, čímkoli, protože mi přišlo
dost stupidní bránit se proti duchovi růžencem. Nejsem katolička,
či co. Vzhledem k tomu, že každý budoucí Archivář ovládá
trochu magie, hned mě napadlo že bych ji mohla použít. Ale jak
chcete použít levitaci cizího předmětu a lehkou pyromanii na
ducha?! Kdybych proti němu poslala nějaký předmět, proletěl by
jím a zapálit asi půjde těžko. Ještě přišla v úvahu jedna
možnost, a to utéct. Jenže to mi zase nedovolovala má proklatá
hrdost, k čertu s ní! Nezbývá mi než napřáhnout ruku s křížkem
a čekat co se s duchem stane. Existují vlastně jen pro jeden
důvod. Aby člověka posedli. Když se posedlý člověk ihned
nezabije, začne postupně přicházet o rozum, až nakonec zemře.
Nechci umřít takovou smrtí. Napřáhla jsem tedy ruku, a čekala
co je bude dít. Jakmile mi duch proplul rukou, ucítila jsem ostré,
ledové mravenčení na předloktí. Takže křížek nezabral.
Rychle jsem ho pustila, až s cinkotem dopadl na zem, a chystala se
zavolat o pomoc, ale jakmile jsem otevřela pusu, duch se smrskl a
vletěl mi do krku. Následujících pár minut nikdy v životě
nezapomenu. Ledový strach mi svíral hrdlo, hrudní koš a nakonec i
žaludek. Odporný chlad se mi vlil do krve a proudil celým mým
tělem. Byla mi zima a cítila jsem se jaksi... vysušená. Znala
jsem to. Duch se začal zabydlovat v těle hostitele. Tenhle proces
málokterý člověk dokáže přežít, protože je to příšerně
bolestivé. Jakmile jsem myšlenku dokončila, útroby mi sevřel
bodavý třas který jsem začala cítit v celém těle. Jako by se
mi do těla zabodávaly tisíce jehliček. Klesla jsem na kolena a
neúprosně lapala po dechu. Začal se mi odkysličovat mozek a já
se svalila na bok s hlasitým žuchnutím. Byla to příšerná
bolest. Najednou jsem zaslechla slboučké cvaknutí dveří, v
mukách která mi vířila myšlení jsem okolní svět vnímala jen
okrajově, a přesto mi z toho třeštila. Jakoby z dálky jsem
slyšela jak někdo volá mé jméno. Mé tělo se třáslo, ale
tentokrát to nebyla vina toho ducha, někdo mi cloumal rameny
a to mi vyvolávalo ještě větší bolesti. Když jsem byla
převalena na záda, před očima se mi objevil značně rozostřený
obličej. Možná mužský...? Naposledy se mi udělalo špatně od
žaludku a pak se mi svět rozlil v jednolitou, černou skvrnu.
Ostře
žluté světlo se mi zapíchlo do očí, až jsem je musela přivřít.
Ležela jsem ve svém žlutě vymalovaném pokoji, to jsem poznala
podle plakátu na stropě. Náležel skupině Trading Yesterday, taky
mi dalo práci ho tam přilepit. Ale... něco mi tu nesedělo. Jak
je ksakru možný že nejsem mrtvá?! Vždyť jsem byla posedlá,
proudilo mi hlavou. Šíleně mě sice bolelo celé tělo, ale byla
to spíš jen tréninková bolest z hodiny tělesné výchovy.
Opatrně jsem se zvedla na loktech a celý svět se se mnou zatočil.
Zavřela jsem oči, až se mi před nimi udělaly mžitky. Něčí
ruce mě okamžitě začaly tlačit zpět. "Lež, hlavně se
nehejbej, mohlo by se ti něco stát." Byl to Jamesův hlas. Co
ten tu dělá? Přes jeho pokusy mě zatlačit zpátky jsem se
snažila zvednout. Ale James byl silný. Se svými světlě hnědými
vlasy a jemnými rysy obličeje vypadal křehce, ale přesto měl
sílu takovou, že byste to do něj neřekli. No, když si vzal
tričko bez rukávů, odhalující svalnaté ruce, tak byste to
řekli, ale i tak...
Bez
problémů mě zatlačil zpět do postele, až jsem podrážděně
zavrčela. Tak moc jsem sebou házela, že na mě James nalehl
vlastním tělem. Zamračila jsem se na něj a čelila jeho
výmluvnému pohledu, doprovázenému samolibým úsměvem. Uvědomila
jsem si jak je blízko, a jeho úsměv se začal vytrácet. Pomalu se
přibližoval svým obličejem k tomu mému a já... jsem bleskově
vyprostila svou ruku z jeho kamenného sevření a polochtala ho na
krku. Rychle se stáhl a začal se chechtat. Využila jsem
momentálního vítězství a vyskočila z postele. Zatočila se mi
hlava a před očima se mi udělalo bílo, ale nějak jsem to
zvládla. Za mnou se ozvalo rezignované povzdechnutí. "No
dobře, nějak jsem si za tu dobu zvyknul že tě nezkrotím, ale
zkus se ohleduplně chovat alespoň ke svému zdraví." Ušklíbla
jsem se a sedla si k psacímu stolu, čelem k Jamesovi. Bolelo mě
celé tělo, ale přesto jsem nebrala ohledy na jeho pokusy mi
zajistit bezpečí. Bylo to od něj milé, a přátelské, ale k tomu
přátelství z jeho strany jsem vám už řekla. "Co je za
den?" Zeptala jsem se a promnula si spánky. "Včera v noci
tě posednul ten duch. Je půl desátý ráno. Teda, ráno zrovna ne,
ale víš jak to myslím." Zhrozila jsem se. "Půl
desátý?!!! Kristepane, Merchentová mě zabije!" James se
kupodivu znovu zachechtal svým typickým, štěkavým smíchem až
mu zaslzely oči. "Kristapána Mishel, já ti řeknu že tě
posednul duch a ty se staráš jestli jsi nepřišla pozdě? To můžeš
udělat vážně jenom ty." Zamračeně jsem zavrtěla hlavou a
prudce vyskočila ze židle. Musela jsem se převléct, i když jsem
se na nějakou misi vůbec necítila. Copak špičkoví agenti se
také omlouvají tím že je posednul duch? No, počkat... Tíha celé
situace na mě dolehla plnou silou. Zapotácela jsem se na místě a
přiložila si ruku k čelu. Když mě posedl duch, neměla bych
být... živá. "Co se stalo?" Zeptala jsem se Jamese a ten
svraštil obočí. "Vlastně přesně nevíme. Prostě... našel
jsem tě v pokoji jak probíhá proces zabydlování, a zavolal jsem
ředitelku která přiběhla s doktorkou Doreenovou. Jen co tě
položili na postel, objevil se takový modrý pablesk a... ten duch
z tebe vyletěl jak kdybychom na něj šli s mačetou. Nikomu to není
jasné, ale ředitelka a nakonec i doktorka Doreenová tě uznali za
způsobilou k vykonání mise." Zmateně jsem přikývla a za
okamžik ho vypakovala s díky z pokoje. Oblečená do černé,
vyztužené soupravy oblečení jsem se vydala na náměstí před
kolejí.